V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy československé hranice a ti, kteří měli být našimi „spojenci“, se náhle stali okupanty. S invazí se kromě většiny národa těžko smiřovali i českoslovenští vojáci. Jen málokdo z nich byl ochotný ji přijmout a okupačním vojskům pomáhat. Vojáci ukrývali zbraně, sabotovali techniku a vybavení určené okupantům nebo ničili zásoby vody. Některé vojenské útvary se i přes nejasné rozkazy tehdejší vlády rozhodly bránit se zbraní v ruce. Zaujaly obranná postavení a čekaly na další vývoj. Stalo se tak například v Milovicích u 13. tankové divize nebo v Lešanech u 33. protitankové brigády. Jeden z nejvýraznějších projevů odporu se odehrál v Holešově u 7. výsadkového pluku zvláštního určení. Po roce 1968 byly nejen za odpor, ale i za pouhý nesouhlas s invazí a okupací perzekvovány tisíce vojáků i jejich blízkých. Degradace, propuštění ze služby a nemožnost najít důstojné zaměstnání byly důsledky, které za jejich pevný postoj dopadaly na celé rodiny. Dnes si připomínáme všechny občany tehdejšího Československa, kteří se s okupací odmítli smířit. Jejich odvaha postavit se za to, co považovali za správné, si zaslouží naši trvalou úctu.