Josef Hampl

Mediální (ne)pokrytí dění v Íránu je ostudou zpravodajství! Írán mám rád, procestovali jsme ho přes couchsurfing od Teheránu do Šírazu včetně nábožensky konzervativního Qomu. Celou dobu jsme přitom pobývali u místních a se spoustou z nich se spřátelili. Takže vím, jak tam ty lidi dychtí po svobodě, protože ty příběhy byly fakt šílený. Jak chodí mladí hrát na kytaru a pít alkohol na čundry do hor, protože tam nejsou policajti a práskači. Jak si holky vždycky svobodně oddychnou, když přijdou domů a můžou si sundat nenáviděný šátek z hlavy. Jak taxikáři jezdí v neklimatizovaných starých rozpálených šunkách se zavřenými okýnky, aby vám mohli pustit západní hudbu, která se tam nesmí. Jak vám tam někdo nabídne ve sklepě tradiční perské víno s dodatkem, že mu za to hrozí trest smrti, kdybychom to někde řekli. Jak největší nadšenou rebelií pro dva kluky, co jsme potkali, bylo, že jsme šli pouští ve 40 stupních do půl těla, i když je to tam zakázané. Jak když jsme seděli s jednou holčinou v parku bez šátku, tak na nás hned naběhl mravnostní fízl. Nebo jak mě jeden průvodce napomenul, ať si nedělám srandu v souvenir shopu z portrétu Chomejního, jinak nás všechny zavřou... Málo se to ví, ale Írán má jednu z nejmladších populací. Je to doslova země mladých lidí. A koho jsme potkali, tak ten nesnášel režim a chtěl žít svobodně. No a když teď za tu svobodu prolévají krev, tak média mají vůbec problém o tom zásadněji referovat (čest výjimkám). Fakt mě to mrzí hned ze dvou důvodů. Jednak vůči Íráncům a jednak z hlediska toho, že takhle se média sama připravují o důvěru.