Michal Šafář

Jak se říká: Děkuji za debatu. Ale dodávám: Dost. V podcastu jsem explicitně řekla, že existují fakta, na kterých se musíme shodnout – například to, že Rusko napadlo Ukrajinu. Jakými prostředky na tuto skutečnost zareagujeme, však není otázkou pravdy, nýbrž politického rozhodnutí. Tím nerelativizuji ruskou vinu. Nikdy a nikde jsem to neudělá. Tím však upozorňuji na to, že ke konci války mohou vést různé cesty a že o nich musíme mít možnost vést politickou debatu. Ostatně i prezident Pavel je podle všeho v okruhu lidí, kteří by v budoucnu mohli jednat s Putinem. Neměl by tedy vyjednávat? Proti diplomacii se často namítá: Ale vždyť ji druhá strana odmítá! Jistě. Jenže kdyby bylo snadné se domluvit, diplomacii bychom nepotřebovali. Prostě bychom se dohodli. Diplomacie má svůj význam právě tam, kde je dohoda obtížná: mezi soupeři, protivníky, nepřáteli. A kdo říká „diplomacie“, nemusí říkat „nezbrojme“. Třeba já to nečiním. Může jen klást jiné důrazy, jinak vyhodnocovat možnosti a rizika. O tom všem lze a má smysl vést spor. Uznání faktů nás zavazuje ke společné skutečnosti, na tom je třeba trvat, na tom, že existuje jediné politické řešení nikoli. Napadat ty, kdo zastávají jiná legitimní politická stanoviska, a bez dalšího je spojovat s podporou násilí či totality není obranou demokracie.

O víkendu proletěla českými zpravodajskými servery zpráva ČTK o „studii“ v odborném žurnálu The Lancet, podle níž by se na manosféru mělo pohlížet jako na hrozbu pro veřejné zdraví, podobně jako na kouření či obezitu. V dnešním komentáři najdete mé dojmy z tohoto pochybného výstupu. “Zaprvé je třeba si povšimnout, že nejde o žádnou „studii“, neboť v Lancetu najdeme příspěvek v sekci „Viewpoint“ čili „Názor“. Skutečnost, že se nám tento v zásadě komentativní žánr v podání veřejnoprávní Četky překlopí do zdánlivě objektivní zprávy o vědeckém poznatku, by nás měla zarážet. Ostatně i dvojice vědeckých autorů stojí za kritické zhodnocení, kterého se nám v českém zpravodajství nedostalo.” … “Fascinující je už to, jak široké pojetí manosféry zde autoři prosazují hned zkraje úvodu. V manosféře najdeme pochybné influencery typu Andrewa Tatea, looksmaxxery, nešťastné incely, muže, kteří prosazují život bez žen („jdeme svou vlastní cestou“), ale také obhájce mužských práv, kteří kritizují excesy pozitivní diskriminace, a dokonce (světe, div se) organizátory kampaní za práva otců. To, co tyto rozličné skupiny podle autorů spojuje, je přesvědčení, že „feminismus systematicky znevýhodňuje muže“ – a to je samozřejmě neakceptovatelné.” … “Povšimněte si také, že ona 90procentní předpojatost se netýká „mužů“, nýbrž „lidí“ – metodologie šetření by měla být podezřelá už jen proto, že podle ní i samotné ženy vykazují takto výraznou míru předsudků vůči vlastnímu pohlaví.” … “V českých zprávách se k nám také donesla hrozivá tvrzení o hrůzných „negativních dopadech“ manosféry a „dalekosáhlých problémech s duševním zdravím a násilím na ženách“. O těchto rizicích se skutečně v článku píše, jenže při bližším čtení je zarážející, jak málo tvrdých důkazů nám autoři předkládají.” … “Je přitom pozoruhodnou historickou ironií, že autoři tímto přístupem navazují na tradici odpůrců původního ženského emancipačního hnutí. Také ti se totiž rádi dovolávali lékařské autority. Hysterie, jejíž název pochází z řeckého hystera, tedy děloha, byla v 19. století uznávanou lékařskou diagnózou, pod kterou se leckdy skrývalo i chování „neposlušných žen“, jež se odmítaly podřídit tehdejším společenským rolím.”