Filip Bartoš

Zatím tedy, co tak diskutujeme o dostupnosti nebo nedostupnosti bydlení, tak mi spíš přijde, že někteří lidé ten problém nechtějí řešit. Chtějí slyšet - tady máš kvartýr v Praze, 3+1, za pět tisíc měsíčně. Na cokoliv jiného ti řeknou - moc malý, moc daleko, moc ošklivý, moc tohle, moc tamto. To jsou ale výmluvy. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Na tom jsem vyrostl já. V devadesátkách jsem odešel od táty a šel jsem bydlet do podnájmu. Malý krcálek 3x4 metry za 6 tisíc měsíčně. Po roce majitelka naznala, že i tak to mám moc velký a dala mi tam svého synovce z Moravy, který se v Praze učil na řezníka. Nájem mi nesnížila. Hypotéky tehdy nebyly a když se konečně dostaly na trh, úroky byly 12-15 %. Bytů bylo málo a byly na tehdejší příjmy tak drahé, že si je málokdo mohl dovolit. Že si někdo mohl za málo peněz koupit byt, ve kterém už bydlel, to nebylo pravidlo. To si tu dobu dost idealizujete. Ta představa, že se mají dnešní mladí nejhůř v historii, vyplývá asi z toho relativně krátkého období necelých 20 let, kdy to bydlení skutečně bylo dostupnější a levnější než dnes. Jenže to byla spíš historická výjimka. Nikdy dřív nic takového nenastalo. Dneska se dají byty koupit mimo Prahu ne až tak draze, dá se pořídit hypotéka ne až tak špatná. Je to horší než před 10 lety, je to ale výrazně lepší než před 30 lety. Co se týče dělání, resp. nedělání dětí, tak tam absolutně nevidím souvislost s drahým bydlením. Ještě v devadesátkách žily někde tři generace v 3+1 - staří rodiče v jednom pokoji, syn a snacha se dvěma dětmi ve druhém. Hádali se, život to nebyl komfortní, ale děti si normálně udělali. Výmluvy, výmluvy, výmluvy. Zbytečné. Je to vaše budoucnost. Kvůli nám to neděláte.