MAATOHA

Děkuji vám všem, kdo diskutují, aniž by má slova překroutili, byť s tím, co jsem řekla, třeba nesouhlasíte. Děkuji také vám všem, kdo se mě zastávají, byť je můj vztah k této podpoře dvojznačný. Nesmírně mě mrzí, že se pak ta vlna převalí i přes vás. Zní to možná trapně nebo přepjatě, protože není správné omlouvat se za to, za co nemůžu. Ale stejně mám potřebu cosi jako vděčnost spjatou s omluvou zformulovat. Je fakt, že jsem o této „záležitosti“ psala opakovaně, jeden esej vyšel v knize Bůh je mrtev. Nic není dovoleno. Dovolím si zde pasáž přetisknout, ale zároveň přidávám disclaimer. Ne, nesrovnávám se s Jürgenem Habermasem. On je, resp. byl velikán, jakkoli mě jeho vlastní filosofii nikdy příliš neoslovovala a já vždy byla spíše ponořena do Niklase Luhmanna, jeho názorového oponenta. O to více mě vždy fascinovala odvaha, s níž Habermas celý život vstupoval do veřejné diskuse. A hlavně jedno jeho heslo: „Nespatřujte v druhém protivníka, ani když proti vám povstane.“ „Zatímco Luhmann je již čtvrtstoletí po smrti, Habermas nepřestává vystupovat na veřejnosti ani ve svých třiadevadesáti letech. Jeho poslední publikace Nová strukturální přeměna veřejnosti dává v lecčems Luhmannovi za pravdu. Ale především mu dává za pravdu kritika, s níž se potýká Habermas poté, co v únoru 2023 podruhé vstoupil do debaty týkající se války na Ukrajině. V pojednání s názvem Výzva k jednání nepíše, že Západ nemá dodávat zbraně, ale že je nejvyšší čas vyjasnit si, co vlastně znamená ten obrat „Ukrajina nesmí prohrát“. Dodáváme-li zbraně, nesmíme se tvářit, že na tuto otázku odpovídají jen Ukrajinci. I my jsme na sebe vzali odpovědnost tuto odpověď hledat. I my mezi sebou musíme vyjednávat náš vztah a naši reakci k ruské agresi. Kdyby byl Habermas na sociálních sítích, a doufejme, že není, dočetl by se, že je senilní stařec, kterému by už nic neměli tisknout. Navíc není jasné, proč se filozof vyjadřuje ke geopolitice. Že je putinovec, o tom není pochyb. Lze pokrčit rameny a říct si: Co čekat od sociálních sítí? Problém je, že prostoupily naše životy a jejich tón se přenáší i mimo ně. O to cennější jsou záchranné hlasy těch, kteří s filozofem nesouznějí, ale vůči hrubosti a nenávisti se ozvou. Robin Alexander, komentátor Die Welt a Habermasův oponent, k „debatě“ poznamenal: „Toho, koho nelze odstřelit tím, že jej označíme za krajní pravici, čeká totální zesměšnění. Jestliže se toho dočkal Habermas, buďte si jisti, že to čeká i vás.“ … Nenávist je opojná. S drogami má společné to, že smazává diference. Vlastně si díky ní pořizujeme oční vadu. Nenávidět lze jen nepřesně – jakmile toho vidíte víc, začnete pochybovat. A to je největší nepřítel nenávisti. Proto si nenávist nerozumí s myšlením. Ale copak neexistuje „dobrá“ nenávist? Nebo aspoň srozumitelná? Není nenávist občas občanskou povinností? Bertolt Brecht má odpověď, jež dosud nebyla překonána. Tváří v tvář nacistickému Německu se budoucím generacím omlouval za svou nenávist. „I nenávist k nízkostem pitvoří rysy. I hněvem nad bezprávím hrubne náš hlas. Ach, my, kdož jsme půdu chtěli připravit laskavosti, sami jsme nemohli být laskavi. Vy však, až všechno bude tak daleko, že člověk člověku bude pomáhat, vzpomeňte na nás shovívavě.“ Brecht byl příliš laskavý. Věřil, že se dostaneme dál, a my si mezitím vymysleli sociální sítě a řečníme o morálce. Přitom ztrácíme vztah ke zcela převratné myšlence. Možná bledne, ale to, že na ni člověk přišel, dokládá jeho velikost. Neexistuje právo chovat se k tomu, koho nenávidíme, jako k někomu, kdo je nenáviděníhodný. Lidskost tkví ve vhledu, že důstojnost neztrácí ani největší darebák, natož názorový oponent. Je to myšlenka, která tvoří linii mezi civilizací a jejím pádem.“ Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 320 n.