20. října 1956 poprvé vzlétl americký víceúčelový vrtulník Bell UH-1 Iroquois - legenda války ve Vietnamu, první americký vrtulník s turbohřídelovým pohonem v aktivní službě, a s více než 16 tisíci vyrobenými kusy jeden z nejrozšířenějších vrtulníků vůbec, jehož deriváty slouží dodnes. Stroj vznikl na základě požadavku US Army z roku 1952 na užitkovou helikoptéru s možností odvozu raněných. V únoru 1955 pak v tendru zvítězila továrna Bell s prototypem XH-40 poháněným předsériovým turbohřídelovým motorem Lycoming YT53 o výkonu 520 kW. V roce 1959 pak armáda typ zavedla do služby od označením HU-1 , které dalo vzniknou široce známé přezdívce Huey. Ta se udržela i po roce 1962, kdy byl stroj v rámci zavádění sjednoceného označování letecké techniky přejmenován na UH-1. Stroj měl charakteristický dvojlistý rotor a dosahoval max. rychlosti 238 km/h. Původní verze UH-1 (tovární označení Model 204) měly trup o délce 12,98 m s kapacitou 7 pasažérů. Na poptávku US Army po vyšší nosnosti ale Bell vyvinul prodlouženou verzi Model 205 s délkou trupu 13,6 m a kapacitou až 14 vojáků, 6 nosítek nebo 1760 kg nákladu; první takto upravenou variantou ve službě byla UH-1D. Vůbec nejrozšířenější variantou se pak stala UH-1H s motorem T53-L-13B o výkonu 1044 kW, rychlostí 204 km/h a doletem 507 km. UH-1 se nejvíce proslavil během války ve Vietnamu, kde se stal primární střední užitkovou helikoptérou amerických ozbrojených sil; celkem zde sloužilo 7013 kusů všech verzí.Během konfliktu Huey plnily širokou škálu rolí, od přepravy vojáků a materiálu přes evakuaci raněných až po útočné operace, radioelektronický boj či poskytování přímé vzdušné podpory. Nepřátelská palba si ale mezi nimi vybírala krutou daň - do konce války musely americké síly odepsat 3305 strojů, na jejichž palubách zahynulo 1151 pilotů a 1231 členů posádek. Výzbroj se odvíjela od poslání a varianty; nejznámější přepravní verze (přezdívaná "Slick") nejčastěji nesla dva pohyblivé dveřní kulomety M60 ráže 7,62 mm. Pro bitevní a podpůrné úkoly ale mohl stroj nést různé konfigurace kulometů, kanónů, neřízených raket a další výzbroje. Na Huey se pro tento účel zkoušely nejrůznější zbraňové systémy - namátkou můžeme zmínit subsystém M21 s dvojicí rotačních kulometů M134 a dvěma raketnicemi, případně subsystém M5 s rychlopalným granátometem M75 ráže 40 mm v přídi. Pokud stroj nesl rakety, přezdívali mu vojáci "Frog" nebo "Hog". Kulometné či kanónové varianty pak dostávaly přezdívku "Cobra" nebo jednoduše "Guns". Právě poptávka po specializovaném bitevníku později vedla k vývoji typu AH-1 Cobra, který z UH-1 přejímal pohonnou soustavu, nosný rotor a řadu dalších komponent. UH-1 se v amerických službách udržel dlouhé roky a procházel postupným vývojem. Během něj se Huey stal základem pro celou rodinu modelů a derivátů; kromě již zmíněných můžeme jmenovat dvojmotorový UH-1N a civilní verze Bell 212 a 412. V řadách US Army začaly být UH-1 během 80. let nahrazovány modernějším typem UH-60 Black Hawk a poslední kusy z aktivní služby zmizely v roce 2005. Americká námořní pěchota si nicméně UH-1 ponechala a v roce 2008 obdržela zatím poslední model UH-1Y Venom. Ten sice zachovává základní koncepci UH-1, nicméně disponuje výrazně modernějšími motory, avionikou, kompozitním čtyřlistým rotorem a dalšími vylepšeními. Jediným zahraničním uživatelem UH-1Y se pak stala Česká republika, která typ zakoupila společně s bitevníky AH-1Z Viper sdílejícími téměř 85 % komponent). Celkem se vyrobilo přes 16 tisíc kusů všech verzí UH-1. Kromě USA stroj sloužil (či dodnes slouží) ve více než 40 státech světa, z nichž několik typ i licenčně vyrábělo (např. Taiwan, Japonsko, Německo nebo Itálie). Mimochodem - první prototyp XH-40 (s. č. 55-4459) se dochoval a dnes je k vidění v muzeu armádního letectva ve Fort Rucker.